S tím nápadem přišla sama Therese. Dokonce nechtěla žádný jiný dárek. “Bylo by to plýtvání finančními prostředky,” řekla mi, když jsem se zeptal, jestli raději nechce nové kolo. Od jiného dítěte by taková věta zněla zvláštně, ale my už jsme si zvykli. Therese se sama naučila psát, oběma rukama stejně dobře, a všechno, co jednou zaslechla, si zapamatovala. Z nějakého dětského programu dokázala pochytit francouzštinu, v matice nás strčila do kapsy všechny a výborně kreslila. Toho dne přilípla na lednici dokonale přesný náčrt místa, abychom na její přání nezapomněli. Visí tam dodnes.
Výlet do Stonehenge měl svou logiku, protože právě tam se pět let předtím Vicky ozvaly kontrakce a ještě téhož dne se Therese vydrala na svět. Zpětně jsem si pak vyčítal, že jsem ji bral mezi davy, když už neměla do porodu daleko. Vůbec mě nenapadlo, že v den letního slunovratu tam bude našlapáno víc než jindy. I to byl důvod, proč se mi tam znovu nechtělo, jenže když si Therese něco vzala do hlavy, obvykle to dokázala prosadit. Proto také nepřestala být mým miláčkem, ani když se narodil vymodlený syn.
A tak jsme v den jejích narozenin naložili děti do auta a vydali se na zhruba hodinovou cestu k Amesbury. Cesta ubíhala dobře, a když jsme projeli tisíc a jeden kruhových objezdů, otevřela se pod námi obrovská planina, na které dupali oni prehistoričtí sloni v cirkusovém kruhu, kde se každý chobot drží ocasu před ním. V mnohem širším kruhu, s překvapivě velkým odstupem, kráčelo jejich obecenstvo. Okolí spásaly trávu ovce roztroušené až k obzoru, kde se jim do cesty stavěli pastýři v podobě travnatých kupolí dávných hrobek. Pastviny měly mnohem bledší odstín než sytě zelený trávník, kolem něhož kroužilo obecenstvo a na který se nesmělo.
“Koukněte, támhle!” vykřikl Colin, který si balvanů všiml až jako poslední, ale jeho fascinace předčila naší, protože je viděl poprvé.
Pod kopcem jsme sjeli z dálnice. Kolem se pohybovali pěší, auta i autobusy. Nespočet turistů fotilo skrze drátěný plot, aby nemuseli zaplatit za lístek, který by je posunul jen o několik metrů blíž. Asfaltové parkoviště bylo přeplněné a my museli zaparkovat na vedlejším plácku. Vítr tam zvedal prach ze země a zanášel ho do vlasů. Vicky dala Colinovi čepici a on si ji celou cestu k pokladnám legračně přidržoval z obou stran. Ve frontě jsem si nechal od prodejkyně vnutit leták Heritage Passport na další anglické pamětihodnosti, protože jsem netušil, že je to náš poslední výlet.
“Dva dospělé,” řekl jsem pokladní.
Mírně se předklonila a podívala se dolů: “Nějaké dětské? Do pěti let je vstup zdarma.”
Ukázal jsem na Colina: “Jemu jsou tři.” Potom jsem položil ruku na Theresino rameno. “Víte, popravdě, páté narozeniny má právě dnes.”
Pokladní se zachmuřila, což naznačovalo, že na pokladně není čas na nestandardní věci, které vyžadují přemýšlení. Musí to odsýpat. “V kolik hodin se narodila?” zeptala se netrpělivě.
Vicky mě musela zastoupit. “Ve tři deset.” Napadlo mě, že stejně bravurně ovládá atlet statistiky svých nejlepších výkonů, ale neměl jsem čas promyslet, jaký to má společný základ.
“Takže této mladé slečně, technicky vzato, pět ještě není, správně?”
“Ne, není,” souhlasili jsme rozpačitě.
Pokladní chvíli něco ťukala do počítače, a když jsem zaplatil, podala mi pod plexisklem lístky. Usmála se na Therese (to bylo vůbec poprvé, co se usmála) a řekla: “Všechno nejlepší.”
Od pokladen se pokračovalo tunelem pod silnicí. Když jsme se vynořili na druhé straně, ocitli jsme se na okružní cestě spolu s desítkami dalších turistů. Děti mezi nimi pobíhaly sem a tam a my s Vicky jsme se navzájem fotili s menhiry v pozadí a poslouchali audioprůvodce ve sluchátkách. Občas jsem na děti čistě ze zvyku zavolal. Nebylo, kam by se mohly ztratit. Foukal silný vítr a Vicky se bála, aby Colin zase nedostal zánět středního ucha.
Pomalým tempem jsme se posunuli asi do poloviny trasy. Jak vyplynulo z pozdějšího vyšetřování, byla třetí hodina odpolední. Colin stál otráveně mezi námi, Therese jsem nikde neviděl.
“Hej, ty! Stůj, tam nesmíš!” zaslechl jsem větrem zeslabený hlas za námi a hned jsem si pomyslel: Bože, ať to nemá nic společného s Therese.
“Kde je Therese?” zeptala se Vicky, která měla stejnou obavu. V nejbližším okolí nebyla, a tak jsem obešel fotografující se skupinku Italů, abych viděl, kdo to prve křičel. Zřízenkyně ve svítivě žluté vestě byla na cestě ke středu kruhu a úsečně něco štěkala do vysílačky. To už jsem měl v zorném poli i narůžovělou softšelku s červenými srdíčky.
“Zůstaň s Colinem,” řekl jsem důrazně a nezdržoval se vysvětlováním. Když jsem překračoval provazy, měla zřízenkyně k Therese o nějakých pětadvacet yardů blíž. Therese zmizela mezi balvany a já zrychlil v nelogické obavě, že by na ni jeden z těch čtyři tisíce let starých kolosů mohl spadnout.
Vběhl jsem do prvního i druhého kruhu, ale Therese tam nebyla, narazil jsem jen na zřízenkyni, která se ujistila: “Vy jste její otec?” a potom jsme šněrovali sem a tam, přidaly se další svítivě žluté vesty, až nás bylo sedm a nemělo smysl pokračovat. Volala se policie, která celou oblast uzavřela a každé odjíždějící auto kontrolovala odshora dolů. Bezvýsledně. Museli jsme na stanici, a po dlouhém čekání a výsleších jsme konečně jeli domů. Vzadu byla děsivě prázdná dětská sedačka. Na Colina jsme očividně přenesli stres, který se v něm tloukl se zvráceným potěšením mít nás jen pro sebe.
Vybavuju si dlouhou noc plnou vzdechů, zrádné mlčení telefonu a aspirin s ginem na bolest hlavy. Od brzkého rána naopak jeden telefonát za druhým, plané naděje a propady do bezradnosti, tišení počínající Vickiny hysterie, příjezd její matky, druhou návštěvu policejní stanice a nové kolečko výslechů u Secret Intelligence Service, ale potom už mi všechno splývá v nekonečnou změť opakujících se úkonů, které nikam nevedly.
Vicky donutily psychické problémy změnit zaměstnání a pravidelné navštěvovala terapii, kam ji někdy doprovázím. Často pozoruje noční oblohu a já tuším, že v duchu rozmlouvá se svojí dcerkou. Ať se to vezme z té nebo oné strany, je pravděpodobné, že tam nahoře je. Vickyna matka u nás zůstala a možná, že prodá dům ve Wiganu, abychom společně koupili větší jinde. Tak to říkáme před Vicky, ačkoliv nám jde o změnu prostředí. Zatím o tom nechtěla slyšet, jenže teď jsem slíbil přestěhovat všechny Theresiné hračky, oblečení i nábytek a zařídit jí v novém domě vlastní pokojíček. Myslím, že příští týden na to přistoupí.
Zítra má Therese šesté narozeniny. Vicky trvá na tom, abychom zase jeli do Stonehenge. Poprvé od policejní rekonstrukce. Je zřejmé, k čemu se upíná. Živí v sobě naději, že se Therese objeví stejně záhadně, jako se před rokem ztratila. Abych byl upřímný, důvod, proč tam nechci, není ten, že bych tu naději považoval za bláhovou. Já se naopak bojím, že se to může stát.