Stalo se to na cestě z Paddingtonu. Ve Slough vlak nahradil autobus kvůli přestavbě nádraží a dovezl nás do Theale, kde čekal připravený jiný vlak do Newbury. Do té chvíle to šlo jako po másle. Jenže vlak v Theale se neměl k odjezdu. Potom dorazil další autobus kdoví odkud a v něm ona. Viděl jsem ji oknem přicházet ze tmy parkoviště. Dnes si myslím, že to nebyla náhoda. Vypadalo to, že patří ke dvěma byznysmenům v oblecích, a tak jsem jí nevěnoval pozornost. Pak vešla do našeho vagónu a usadila se poblíž. Zřejmě byla drobná, protože se nesla na vysokých podpatcích, jaké nosí jen Rusandy nebo holky do větru. A taky mladá, ale kdo to dnes pozná, když si děvče nanese silnou vrstvu stínů. Četl jsem si, ale přistihoval jsem se, že se na stránce nikam neposouvám. Poočku jsem ji sledoval. Neustále ťukala něco do telefonu. Surfovala po internetu nebo si psala s kamarádkou? Nevěděl jsem to. Nevěděl jsem to a to znamenalo, že jsem alespoň o deset let starší. Pomyslel jsem si, že má generace je poslední, která část života neprožila ve virtuálním světě.
Seděla přes uličku o jednu řadu přede mnou, takže jsem ji z mého místa u okna mohl nerušeně pozorovat, aniž by si toho kdokoliv všiml. Její plavé vlasy byly nedávno upravené kadeřníkem a kostým byl zakoupený v drahém londýnském obchodě. Ťukala do klávesnice a přestávala jen proto, aby podiveně vyhlédla na osvětlené, nehybné nástupiště. Když nakonec hlas z reproduktoru ohlásil další zpoždění, zvedla obě ruce do vzduchu a řekla něco, čemu jsem nerozuměl. Vypadalo to, jako když mluví na muže naproti, který nijak nereagoval. Nejspíš jen bohapustý výlev emocí. Ráda na sebe upozorňovala, říkal to každý její pohyb, a mně se to protivilo stejně, jako mě to přitahovalo. Člověk se musí zlobit sám na sebe, že se nechá zaujmout právě takovou bytostí. Málem bych to zapomněl zmínit: byla vůbec hezká? Krása mnohé ospravedlňuje. Jenže já to nedokážu potvrdit. Mohla být právě tak krásná jako obyčejná. Byla to přitažlivost lehké dívky, maska, kterou ostatní ženy opovrhují, ale muži jí špatně odolávají, ačkoliv vědí, že ta, vedle které se ráno probudí, nemusí být ta, která večer sedí na baru. Večer na tom, co bude ráno, tolik nezáleží.
Rád bych si byl nějak ověřil, jestli je doopravdy hezká, ale viděl jsem ji jen z profilu. Zato jsem měl perfektní výhled na ruku, ve které držela telefon. Její ruka byla něco, o čem se nedalo pochybovat a já poprvé skutečně zatoužil, protože prsty byly nádherně dlouhé a štíhlé. Ani kulaté klouby, ani baculaté prstíky, nádherné, rovnoměrně štíhlé prsty dokonale ovládající klávesnici. Vždycky jsem hledal krásu v komplexnosti, tvář mi byla málo bez pěkného těla, bujné tvary mi nestačily bez jemných rysů obličeje. A teď mě uchvacovaly prsty?
Vlak se dal po půlhodinovém čekání do pohybu a mně se podařilo vrátit ke knize. Pohupování uklidňovalo a díky příběhu jsem postupně zapomněl na přítomnost. Vzpomínka na ní byla rozmazaná jako sny na pomezí bdění a spánku. Když jsem dočetl povídku a obracel list, skoro mě překvapilo, že tam stále sedí, že skutečně existuje, že není jen výplodem fantazie. Výplodem té knihy. Potřeboval jsem ji desakralizovat, proměnit ji v obyčejnou holku, která se vrací z víkendu u přítele. Malá, hloupá holka. Nejspíš jí byla. To jenom já jsem z ní udělal něco víc. Jedna věc je bezpečně demaskuje, i z té nejpyšnější a nejvzdorovitější udělá holčičku se všemi jejími strachy a pochybami o sobě samé. S oblečením zmizí i přetvářka, předstíraná důležitost, právě to odpudivě přitažlivé, a z nedobytné kukly se vylíhne měkká a zranitelná duše, se kterou lze soucítit a něžně ji opatrovat nebo si ji zošklivit. Tohle se však může odehrát až o několik kapitol dál.
Samozřejmě jsem na ni mohl promluvit, buď s úmyslem ji získat, nebo s úmyslem potvrdit si, že za to nestojí. Jenže jsem se bál. Najednou jsem byl rád, že jsem cizí neznámý muž, kterého si nevšímá a kterému nemůže vytknout, že ji otravuje. Ženy možná nedoceňují, kolik sebezapření vězí v prvním kroku, protože jakmile na tom záleží, musí nutně přijít nejistota. Ano, zůstal jsem slabošsky zavrtaný do své knihy. Vinou nějaké schválnosti přišla na řadu Cortázarova povídka Rukopis nalezený v kapse. Byla o obsesi osudem, o hledání životní lásky v pařížském metru. Hrdina povídky chodil za neznámými ženami a sledoval, kde přestoupí a kde metro opustí. Tu pravou by poznal podle toho, že vystoupí v místě, které předem určil. Byla to hra. Ženy vždy odbočily do nesprávné chodby a on za nimi jen smutně koukal. Až jednou vše vycházelo, zbývala poslední stanice a tam jen jeden přípoj a jeden východ na ulici, červená nebo černá, ano nebo ne. Rozuzlení přeťal neurčitý konec. Podzemka – nadzemka – vlak. Téma mě vrhalo zpátky do reality, místo aby mě jí zbavovalo.
Uvědomil jsem si, že odložila telefon a rozhlíží se kolem sebe. Věděl jsem, že se co nevidět podívá přes rameno. Nevydržel jsem to a rozhodl jsem se jí vyjít vstříc. Otočil jsem hlavu směrem k ní s minimálním zpožděním, abych vyvolal zdání, že je to v reakci na její pohyb a přitom jí nedal dost času odhlédnout. Naše pohledy se setkaly. Je v tom vždycky něco zvláštního, když pohlédnete cizímu člověku do očí. Dokonce i když je to muž. Je v tom jakási intimita, jako by on mohl číst ve vás a vy v něm, ale hlavně on ve vás, jako by skrz oči mohl pohlédnout do hlubin vaší duše. Cizí člověk, to je znepokojivé. Přirozená reakce je strhnout pohled kamkoliv jinam, pocítit znovu pevnou půdu pod nohama. Navzdory tomu, že jsem se do té situace vědomě vřítil, se pavouci v břiše zakousli a mě stálo velké úsilí jim odolat. Nebyl to souboj s ní, byl to souboj se sebou samým. Mírně jsem zakolísal, zrak se rozostřil, než se obraz znovu poskládal dohromady, a teď byla řada na ní, protože já už pohledem nemínil uhnout, ani kdyby vlak vykolejil nebo do vagónu vletěl kulový blesk. Pro slabost nebylo nejmenší místo. Kupodivu také neuhýbala. Vteřina takového pohledu z očí do očí je ochutnávkou věčnosti. Můj obličej zkameněl, myslel jsem, že jím nic nepohne. Její rysy naopak povolily a mile se usmála. Jako když jeden ze dvou vyhecovaných pistolníků zajistí kohoutek a pozve svého rivala na drink. Užuž jsem se na ní chtěl taky usmát, abychom se potkali v přátelském souznění, mlčenlivém souznění, které si lze odnést domů, kde ještě při usínání hřeje na hrudi. Ale než jsem to stačil provést, její úsměv zesílil, lícní svaly se stáhly a proměnily úsměv ve škleb. Otráveně odvrátila hlavu. Zůstal jsem sám a nic jsem nechápal, utěšoval mě jedině fakt, že mi můj pomalý mozek zabránil pitomě naletět. Vrátil jsem se ke knize, kterou jsem nebyl schopen číst. Srdce tlouklo jako o závod. Hrála si se mnou? Nebo byl její úsměv zprvu upřímný, a pak se zalekla a schovala se za opovržlivou grimasu? Při jejím věku se dalo soudit na nezkušenost, ale ani to nic neznamenalo. Spíš než sympatií, měl bych si přiznat, mohly být její oči uhranuté údivem, proč na ni civím. Jakmile si to uvědomila, stáhla se.
Minuli jsme dostihovou dráhu, která je jen kousek od stanice v Newbury. Většina lidí se zvedla. Ona také. Zůstal jsem strnule sedět s knihou rozevřenou na klíně. Černošská rodina s kočárkem blokovala dveře, a tak musela čekat ve stoje na úrovni mojí řady. Dokonce se trochu vsunula mezi sedačky. Netroufal jsem si to nijak interpretovat, stejně jako jsem si netroufal pozvednout oči. Vlak zvolnil, až zastavil. Než jsem vstal, oddělilo nás několik vystupujících lidí. Snad mě ani neviděla. Toužil jsem jít za ní a to obnášelo jediné: aby šla mojí cestou. Dřív nebo později bychom osaměli a já bych byl nucen na ní promluvit. Osud jako alibi.
Mohla zamířit přímo na jižní stranu města anebo se po krytém přemostění pro pěší vydat přes trať k severu, kde jsem bydlel já. Viděl jsem mezi hlavami cestujících, jak kousek přede mnou opouští soupravu. Zbývala vteřina, abych zjistil, kterým směrem se vydá. Zbývala vteřina a já si se zatajeným dechem říkal, tak teď se, chlapče, dovíš, jak skončil ten Cortázarův příběh.