Víš, Shannon, psát Ti je někdy opravdu těžké.
Pan Cocksley se šoural po nábřeží.
Ale hned jak dopis odešlu, začnu myslet na další.
Tlačil před sebou trojnožku na kolečkách, která nahrazovala hole.
Ne, že bych snad po těch letech ještě doufal v odpověď.
Chození mu dělalo stále větší problémy. Akceptoval spoustu trvalých omezení a smrti už se dávno nebál, ale dokud byl naživu, musel být schopen dopravit se na poštu.
Vnuk mě naučil používat e-mail, ale nikdy bych neporušil naší tradici dopisu zaslaného královskou poštou. Ani kdybych znal Tvou elektronickou adresu.
U břehu stála ukotvená výletní loď delší než Titanic, který z místních doků vyplul před stojedním rokem. Pan Cocksley potřeboval čtvrthodinu, aby se dostal od zádi k přídi a usadil se v parku Mayflower. Hned u vody stály v řadě zaparkované automobily. Mnozí z majitelů se ani neobtěžovali vystoupit a kochali se pohledem na přístav skrze přední sklo.
Už nás opustila i baronka Thatcher. Dolehla na mě vlna nostalgie. Vzpomněl jsem si, že byla čerstvou ministryní školství, když jsem Ti poprvé napsal.
Chechot racků přitáhl pozornost kolemjdoucích. Zčistajasna se objevili nad starým známým. Pan Cocksley už také z košíku na trojnožce vytahoval několik přešlých patek Movisu.
Sem jsme chodili s nebožkou o nedělích. Vždycky tu bylo víc větrno, ale ten vítr přinášel slanou vůni moře, která zůstávala na patře, a my měli chuť polknout pár ústřic pokapaných citrónem. Když pak byly děti, hledaly za odlivu vyplavené poklady. Doteď nevím, jestli Ti bylo shůry dopřáno… Raději jsem se neptal.
Dva rackové pochodovali obezřetně po chodníku, otáčeli krky, aby situaci zkontrolovali oběma očima, a když pan Cocksley nabídl kus kůrky, ďobali do ní zahnutými zobáky. Někdy si ji nechtěně odhodili stranou, a pak se uraženě divili, kam se poděla. Třetí racek na to šel jinak. Stačilo natáhnout ruku vzhůru a on si svůj příděl vyzvedl za letu.
Věřila bys, že mě ani osm let po jejím skonu úplně neopustily výčitky? Dokonce je to horší než za jejího života. Bude to tím, že mrtvá je bezbrannější.
Pohodil poslední kousek a ztěžka se za pomoci levé ruky zvedl z lavičky. Rackové se na konec hostiny tvářili nechápavě. Čtvrtý racek přiletěl s křížkem po funuse a panu Cocksleymu ho bylo líto. Jenže víc chleba neměl. Slíbil mu extra příděl, až přijde příště.
Přitom o co šlo? Nikdy jsem se Tě nedotkl. Nevídali jsme se. Nemluvili spolu. Nebylo nic jiného než dopisy. To je ta klasická otázka, položená tisíckrát: Není platonický vztah horší než mimomanželský sex bez citů? Obávám se, že ty manželky, které tolerovaly návštěvy veřejných domů, znaly správnou odpověď.
Posouval se blíž k městským hradbám. Kdysi voda sahala až k nim. Kamenné domy bohatých obchodníků, původně samostatné, se staly součástí opevnění. Sem tam byl v hradbě sotva znatelný obrys zazděného okna nebo vchodových dveří.
Když se rackové nechávají nadnášet brízou, vydržím je pozorovat hodiny. Mají ale potuchy, jaká je to nádhera? To jen my jsme od Pána dostali schopnost vnímat krásu. Cena, kterou za to platíme, je bohužel vysoká, neboť kdo vnímá krásu, musí vnímat i její pomíjivost. Podívej na ty tvorečky, dokážou snad být nešťastní?
Jak se starým městem propracovával k severu, vnímal narůstající ruch hlavní ulice plné obchodů a lidí. Do nosu mu pronikly pachy od stánků s take away a transparenty mu napověděly, že se koná nějaká demonstrace. Pokud nemusel, tak do těch míst nechodil.
Tím nechci říct, že jsem nešťastný. Jen poněkud unavený. Mám radost z vnoučat, to ano, ale není už mnoho věcí, kvůli kterým by stálo za to křečovitě se držet života.
Pošta byla na dohled. Pan Cocksley byl zvědavý, jestli od loňska zdražili známky. Za přepážkou byla žena indického původu. Na hrudi měla jmenovku, ale písmena byla příliš malá. Kde byly ty časy, kdy znal každého jménem? Kde byla jistota jménem Pete, kterého vídal na stejném místě pětatřicet let?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že nevím, kolikátý píšu dopis. Všechny jsem před odesláním přepsal a znám je nazpaměť. Kdybych tak tušil, jak s nimi nakládáš. Schováváš je, čteš je víckrát po sobě, vracíš se k nim zpětně? Možná je vyhazuješ neotevřené.
Pan Cocksley se ženy zeptal, jak se jmenuje, a ona odpověděla, že Priya. Zopakoval po ní jméno a chtěl ho ze zdvořilosti pochválit, ale ona už se ptala, co pro něj může udělat. Sotva se hnul od přepážky, hlásil megafon, že je volná pro dalšího zákazníka. Když tlačil trojnožku k východu, opatrně se vyhýbal stojanu na letáčky.
Nemám žádný Tvůj dopis, a tak sedávám nad balíkem odeslaných listů a doufám, že se v nich potkáváme, že náhodou pročítáš stejné řádky originálu.
Domů šel jinou cestou. Opisoval malý kruh. Na konec června bylo překvapivé teplo. Zastavil se, aby si kapesníkem pečlivě složeným v náprsní kapse otřel sluneční paprsky z temene a nosu.
Jak to tehdy začalo? Odjela jsi na svatební cestu a já se z trucu zasnoubil. Věděl jsem, že se to po návratu doslechneš. Nejspíš Ti to některá z kamarádek řekla, ale mnoho to pro Tebe neznamenalo; žádná odezva se ke mně nedonesla.
Jeho oblečení bylo staromódní, ale on měl pocit, že kupovat nové, jen aby šel s dobou, je mrhání. Na těch pár let mu muselo stačit, co má.
Uvědomil jsem si, že jsem kvůli útěše zraněného ega zneužil nevinnou bytost a že je poslední na světě, kdo si to zaslouží. Po půl roce jsme se vzali.
Když na ulici pomalinku přešel kolem lelkující skupinky mladíků, ozval se výbuch smíchu. Nijak se na ně nezlobil. V jejich věku také nevěřil, že přijde stáří.
Dlouho se mi dařilo držet myšlenky na Tebe hluboko pod povrchem, ale po letech stereotypu, jakkoliv šťastná léta to byla, mě stejně doběhly. Několik let jsem o Tobě vůbec neslyšel. Bylo více než zřejmé, že se naše cesty rozešly. První dopis jsem napsal v zoufalé snaze udržet Tě součástí svého života.
Míjel vybombardovaný kostel, který z piety neobnovili. Zdálo se mu to tak správné. Není nutné všechno obnovit nebo zachovat. Život je koloběh, neustále zanikání jedinečného.
Nechtěl jsem Tě otravovat příliš často. Jeden dopis ročně se zdál ideální také pro tu romantickou představu, že až jednou, po mnoha letech, ve stanovenou dobu nepřijde, konečně všechno pochopíš.
Zamířil zpět do přístavu, kde bylo chladněji. Musel přitom trojnožkou sjet několik schůdků. Na zádech cítil pot a trochu se obával nastuzení. Nerad by takové pěkné dny proležel.
Donekonečna jsem si představoval, jak jsi každým dnem nervóznější. Jak se přistihuješ, že toužebně čekáš na dopis, který Tě léta obtěžoval, na ten opovrženíhodný kus papíru zkrabacený rozlitým srdcem.
Akorát viděl odjíždět naložený trajekt. Za hodinku dorazí ke břehům Isle of Wight. Žil zde celý život, ale ani jednou tam rodinu nevzal, ačkoliv si to tolikrát slibovali.
Představoval jsem si, jak Ti pomalu dochází, proč někdo, kdo posílal dopis za všech okolností, poprvé nenapsal. Jak Tě mrzí, že jsi byla chladná, jak toho lituješ. K čemu by to bylo dobré, jsem nepromýšlel.
Směřoval podél břehu k parku, kde před hodinou a půl krmil racky. Několik polonahých jedinců se položilo do trávy a užívalo si sluníčka.
Napřesrok by Ti bylo nejhůř, protože by zhasla chabá naděje, že jsem jedenkráte zapomněl nebo nemohl pro nemoc na poštu. Druhý rok bez dopisu by byla jistota. Řekla by sis: „Možná neumřel, možná mě už jen nemiluje. Ale to je jako by umřel.“
Lavičku, kde předtím seděl, zabral pár navlečený do teplých bund. Když přišel pan Cocksley blíž, zjistil, že mluví cizím, zřejmě východoevropským jazykem.
Bylo hloupé, přát si, aby Ti bylo smutno. Nyní je to opačně. Doufám, že mít někde ve světě spřízněnou duši navíc, Ti dělá radost.
Pozdravil je a zeptal se, jak se mají. Nejprve odpověděli váhavě, potom se rozpovídali. Přijeli na výlet z Winchesteru. Ona už v Anglii žila sedm let, on poloviční dobu.
Dnes ráno jsem se probudil s děsivou myšlenkou. Čtyřiačtyřicet let jsem si nepřipustil alternativu, že bych přežil já Tebe. Nechci, proboha, nic přivolávat. Ovšem musím se ptát: Kdyby se s Tebou přece jen něco stalo, jak bych se o tom dozvěděl, když mi nikdy neodpovídáš?
Pan Cocksley hlasitě vzdychl. Ani ve Winchesteru nikdy nebyl. Když mu ale návštěvu doporučovali, zmínili se o domu Jane Austenové. To mu připomnělo, že se tam před takovými deseti dvanácti lety s nebožkou vypravili. Vzpomněl si na park v blízkosti katedrály, kde si dali na trávě sendvič. Byli tam ještě s někým a nikdo z dětí to nebyl.
Třeba již dlouho posílám každoroční dopis na adresu ztrápeného vdovce a nechtěně přispívám k jeho osamělému zoufalství. Třeba ho železná pravidelnost příchozí pošty ubíjí rychleji, než se to daří životu.
Nic jiného si z toho města nepamatoval. Mladý muž mu navrhl, ať přijede znovu. Ale cestování už pro pana Cocksleyho nebylo. A nešlo mu ani o to, něco vidět. Odcházel od nich spokojený, že ve Winchesteru byl, že ženu přece jen někam vzal.